Mám zasebou několik pobytů ve špitálech, léčebnách a klinikách, kvůli hlavě. Oficiálně mi problémi s ídlem kromě mého "osobního doktůrka" (který se mimch. jmenuje Pepa Kašpárek :-) ) nepřišil, protože tak po měsíci v nemocnici jsem vždycky jíst začala.
Ve chvíli kdy se začínali zajímat o to proč nejím.
Jediná PPP se kterou mě strašili byla bulimie. Když jsem zhodila 20 kilo během půl roku, nikomu to zas tak divné nebylo, ale když jsem začala blbnout s bulimii bylo to poznat na psychice a uz se to provalilo.
Věřte mi že mám něco zasebou a vím co je to cítit se
špatně. Vím co to je pravá anorexie, je to peklo, a ještě jednou - TYHLE STRÁNKY NEPODPORUJÍ SEBEZNIČUJÍCÍ NEMOC, ale rychlé hubnutí,
s udžením maximální možné psychické kondice.
Vím co to je být na dně. Vím co to když se polozpadlá rodina náhle rozpadne docela a člověk musí od 16-ti bydlet sám a starat se (ted bydlím opět s mámou ale bude se vdávat takže jen na chvíli)
Vím co to je myslet na sebevraždu, a vím co to se o ni pokus. Znám ten pocit, když se člověk vzbudí a vidí že je ještě živí.
Vím co to je nenávidět sebe, někoho, co to je ubližovat si.
NEPODPORUJI TO, BOJIJU S TÍM, ale jestli máte někdo takové SERIOZNÍ problémy, ráda vám poradím a pomohu když budu moct.
Teď chci prostě zhubnout, protože zkrátka potřebuju!
Ale nechci si zhuntovat psychiku.
A nechci aby to dělal někdo jiný, jen protože si myslí že to jinak nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat